úterý 13. března 2018

Jak se ze mě stala dospělá Georgia



Ahoj čtenáři a čtenářky.

Systém tranzice je zdlouhavý a komplikovaný, proto bychom měli slavit každičký krůček, který nám pomáhá. Nyní vám popíšu jednu z dílčích cest za jménem, s nímž občanku sice ještě nemám, ale již je ve výrobně a většinu dokladů mám již změněnou.

Většina lidí, co mě znají, ví, že si nechávám říkat Jiřka, takže se mě spousta z nich ptá ... Proč Georgia?

Především jsem nikdy neměla ráda své staré jméno, ale o trochu víc se mi líbila jeho anglická verze a vzhledem k tomu, že na žádné matrice by mi Jiřku nikdy neschválili, Georgia byla jasnou, krásnou a přijatelnou volbou... Zároveň jsem nechtěla koncovku -ů ani -ová takže Georgia Hejduk bude nejspíš i moje finální jméno (pokud to nepodělám, jinak budu Georgia Hejduková ).... Takže jsem si shromáždila důkazy, že Georgia je i mužské jméno a hurá k soudnímu znalci... nebo spíše znalkyni.

Jana Valdrová byla rychlá a stručná, a tak mi už za pár dní ve schránce ležel znalecký posudek a já už jen čekala na moji sexuoložku a papír pro matriku. To přišlo hned na další schůzce a já hned následující pondělí běžela na matriku s oběma rodiči. Kupodivu jsme půlhodinu čekali a byli hotoví za 10 minut. Paní byla naprosto profesionální a neměla problém. Za týden jsme tam byli zas a opět stejný přístup, dokonce mě upozornila, že si budu muset požádat, abych neměla -ová. Opravdu skvělý přístup...

A začala obíhačka... Nová občanka, zdravotní pojišťovna, banka, všechny internetová fóra, lítačka... však to znáte... většinou bez problému a poměrně jednoduše. Někde na změnu ještě stále čekám, ale to je ta již dlouhá štreka veškerého ověřování. Mám ovšem radost, jak to všechno ubíhá.

A k těm změnám... Dnes (v době psaní blogu zítra) je mi 18, jsem dospělá. A už jsem Georgia. Opravdu jsem ráda za to, jak to ubíhá. A přesto, že si svoji dospělost budu užívat jen do nastoupení na léčbu, jsem za to všechno ráda.

Tak ať se vám všem daří a všechno jde.

pátek 23. února 2018

Cena coming outu.

Přátelé,

Coming out je pro většinu Trans, ale i jiných LGBT+ lidí velkou událostí. Trans lidé to mají o to těžší že na rozdíl od orientací někdy ten coming out prostě udělat musí ... změna je totiž viditelná, takže se bavíme o části procesu, která někdy proběhne.

Coming out v sobě obsahuje i věci, které k němu neodmyslitelně patří: hrdost, odhodlání, odvahu říci okolí o něčem co je velmi těžké a velmi náročné a také důvěru, že to okolí vezme tak nějak dobře a bez větších keců.

Coming out sebou také přináší první přechod do jiné role, do té, kterou né všichni staří "kamarádi" přijmou a né všichni budou brát vážně.

Já osobně se vyoutovala v prostředí relativně bezpečném s tím, že si najdu nové kamarády, kteří akceptují, jaká jsem uvnitř a nezaobírají se tím, co je venku, protože pokud jsem kvůli něčemu byla ve škole šikanována, tak to byl právě můj zevnějšek.

Ne každý tuto možnost má, paradoxně bych za to mohla poděkovat mojí "emoční" poruše, která mě do situace, kdy jsem byla prakticky bez kamarádů, dostala a tudíž jsem nemusela provádět složitá rozhodnutí, zda dát přednost kamarádům nebo tranzici.

I tak jsem však musela a stále platím obrovskou cenu za svůj coming out.
Víte, já jsem byla jakožto docela vášnivá hráčka počítačových her schopná prosedět celé dny s kamarády .. v csku.

Prostředí her je k holkám vůbec nejvíce nepřátelské ze všech prostředí, co znám .... Je to prostředí, které je dominované muži a ti kolikrát nesnesou, když zaspíte uprostřed kola, natož když úplně měníte sebe.

K tomu jsem navíc musela opustit svojí školu, jednalo se o školu s technologickým zaměřením. (Přesné jméno školy zmiňovat nebudu.) Vzhledem k tomu, že na této škole je poměr klůků oproti holkám přibližně 300:10, došlo zde ke stejnému efektu jako ve hrách ... i ze stran pedagogických pracovníků.

Všichni mi říkají, jak jsem strašně chytrá .... ale k čemu je vám chytrost, když jste kvůli onemocnění  ve škole v nevýhodě a kvůli tomu, že chcete být sami sebou je na vás namířena nenávist všech okolo.

Takže, to je moje cena za coming out ... za to, že chci být sama sebou ... i přes štěstí, že moji rodiče to respektují, stejně platím obrovskou cenu .... stejně jako trans i jiní LGBT lidé.

Držte se a zatím ahoj.


čtvrtek 15. února 2018

Duševní zdraví vs Tranzice, aneb když nemůžete dobře vybrat

Milí čtenáři,

tranzice není nic jednoduchého, o tom vás přesvědčí snad každý transgender člověk, se kterým kdy budete mluvit. Je to běhání po doktorech, strach z převlékání, vynucená vyoutování, když se někdo na záchodech zeptá, zda jste špatně neodbočil/a, za špatným pohlavním znaménkem.

A přesto, že se na poli zdravotníctví podařilo v posledních letech dosáhnout značného zlepšení, stále se setkáváme s označením, se kterým né každý souhlasí, a to je "duševně nemocný".

Já nechci tvrdit, zda transsexualita je či není duševní nemoc, jednak na to nemám vzdělání a jednak je dané téma daleko komplikovanější, než aby se dalo zodpovědět jednoduše, jako otázka typu vyneseš koš či dojdeš na nákup.

Sice o sobě již delší dobu vím, že jsem trans, ale ještě déle o sobě vím, že jsem jiná nebo taky duševně nemocná. Jak jsem již dříve řekla, mám diagnostikované ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což znamená, že jsem velice impulzivní, neřízená střela, která navíc nedokáže udržet pozornost na ničem, co dokonale nepřitahuje její pozornost.

Duševně nemocní neznamená divní.

V naších českých krajinách je duševně nemocný  tak trošku stigmatizovaný pojem, neboť si většina lidí pod tímto pojmem představí "nebezpečné" jedince, kteří se musí zamknout, aby neublížili.
Pravdou však je, že většina duševně nemocných není nebezpečná. Dokonce se prokázalo, že množství nebezpečných lidí je u duševně nemocných stejné jako v běžné populaci. Bohužel zamrížované a oplocené Bohnice narovnávat stigma příliš nepomáhají, nicméně to už je dáno tím, že Česká republika je v tomto druhá nejhorší v Evropské unii.

Já se nestydím za to, že jsem duševně nemocná. Klidně bych si to i na sebe napsala na čelo a chodila bych s tím po Praze. A proč taky ne? Většina z nás jsou relativně normální lidé ....

... Poslední dobou slyším často lidi mluvit o tom, že transsexualita není duševní nemoc, na což bych ráda opáčila otázkou: "A co je na nálepce duševně nemocného tak špatné že se jí chcete zbavit ...?" Je pravda, že znám mnoho translidí, kteří jsou duševně naprosto v pořádku, nicméně znám i translidi, kteří si sebou nesou do tranzice jiné diagnózy třeba deprese, PPP (Poruchy Přijmu Potravy), úzkostné poruchy... Nicméně Tranzice neznamená, že tyto problémy magicky zmizí, pouze se můžou zmírnit z důvodu zmírnění genderové dysforie

Já osobně jsem musela nyní udělat obrovsky těžké rozhodnutí nastoupit na léčbu, která mojí tranzici oddálí a zkomplikuje, protože moje duševní zdraví je aktuálně ve velice špatném stavu. Přesto vím, že je to dobré rozhodnutí, které bude dobré pro můj život.

A jak tak odpočítávám dny do začátku mojí léčby a odškrtávám si nezbytná vyšetření, která k tomu potřebuji, zjišťuji, že odpověď na tuto otázku je neskutečně komplikovaná, ale osobně budu radší bojovat za to, aby strach z duševně nemocných byl srovnatelný jako z lídí na invalidním vozíku, než abych bojovala za vyřazení transsexuality ze seznamu duševních nemocí, což by mohlo narušit už tak komplikovaný proces tranzice.

Mějte se fajn a držte mi palce.

čtvrtek 1. února 2018

Proč píšu na tenhle blog a proč právě dnes píšu tento článek.

Zdravím moji čtenáři.

Rozhodnutí psát o mojí tranzici bylo uděláno během 5 minut, čekala jsem však na jiskru a podporu abych toto rozhodnutí přeměnila v činy, protože né všichni tuto možnost mají.
Ano, myslím na vás, na lidi, kteří kvůli rodině či přátelům zůstávají uzavření nebo prostě nemůžou začít psát kvůli tomu, že jejich život není tak jednoduchý, anebo mají prostě zdravý strach z následků.
Tyto starosti jsou všechny v pořádku. Většina z nás musí projít neskutečným životním peklem: vyšetření, převlékání, záchody, škola, práce... Ne každý má do toho čas a chuť vzdělávat a psát. Vzhledem k tomu, že aktuálně do žádné školy ze zdravotních důvodů nechodím, tak si to můžu dovolit.

A ano, i když sama chci projít celou tranzici, tak plně podporuji ty, kteří si zvolí třeba jen hormony bez operace. Proč?

Protože pocity jsou u každého individuální a každý má právo určovat, co se bude dít s jeho tělem.
Jsou tu lidé, kteří nechtějí prsa, ale to z nich nutně nedělá kluky, kteří se chtějí na kluky předělat.
Jsou tu lidi kteří jsou Genderqueer, Agender, a nebo prostě jen kluci a holky, kteří nechtějí podstupovat operační zákroky jen proto, aby měly znaménko v občance.

Dnes je mimochodem #TimeToTalk day což je den kdy hovoříme o duševním zdraví a i přesto, že je tento blog primárně zaměřený na moji tranzici, dovolím si jakožto člověk s hraniční poruchou osobnosti, závislou poruchou osobnosti, OCD,ADHD a dalšími problémy říct, že je moc důležité, že lidi mluví o duševním zdraví, protože je to první cesta k přijetí a k respektování duševně nemocných.

A na závěr, konečně mi z Číny došly šaty a jsou libové.

Tak se mějte a držte se. ❤️

čtvrtek 18. ledna 2018

Člověk míní, Život mění

Zdravím moje čtenáře.

Život lidí jako já snad nikdy nebyl extra jednoduchý. Prostě pokaždé, když si trošku užíváte, tak přijde pád dolů. Člověk má pak někdy chuť v těch skvělých momentech čas zastavit, prostě zmáčknout to kouzelné tlačítko "pause".

Měla jsem v minulých týdnech pár takových momentů. Asi největší byl, když jsem byla naposledy s mojí přítelkyní v jedné místnosti. Cítit doteky její ruky a vůbec slyšet její hlas... V tu chvíli je člověk nejenom šťastný, ale hlavně zapomíná na všechny problémy ... prostě zapomíná, že mu k dokonalosti svého vlastního těla něco chybí a něco přebývá.

Dále jsem konečně opustila svojí bývalou školu (kterou z hlouby duše nenávidím) a půjdu to zkusit jinam, na jinou střední, kde to snad bude lepší. Ředitelka působila dobře, tak to, doufejme, tentokrát vyjde.

Je samozřejmě otázka, co bude dál... Já už si z principu nechci moc dělat dlouhodobé plány, protože naposledy, když jsem tyto plány dělala, tak to šlo všechno jiným směrem. Žiju v situaci, kdy se přání, aby už bylo konečně všechno v pořádku, zdá být tak nedosažitelným a přitom tak jednoduchým. Jako malá jsem si přála být pilotem ... ale s mým ADHD bych sotva někdy udělala řidičák.

Život s poruchou osobnosti je hold horská dráha, ale to byl můj život vlastně vždycky, takže žádná novinka. jJen je to občas opravdu moc a člověk chce od toho všeho utéct, ale rychle zjistí, že útěk situaci akorát zhorší.

Inu, čeká mě mnoho důležitých dnů a já si odpočinek nemůžu dovolit.
Držte se!


sobota 6. ledna 2018

Jak jen se to uvádí

Ahoj všem.

Moje jméno je Jiřka, ačkoli, toto jméno mám vlastně jenom v hlavě, protože... na občance mi stojí něco docela jiného.

Ráda bych zde sdílela příběh, příběh, který není veselý a zatím nikdo neví jaký bude mít konec.

Příběh o tom, jak jsem se v 17 letech rozhodla, že konečně strhnu fasádu a budu ta, kdo skutečně jsem.

Chtěla bych tím zároveň poukázat na katastrofální stav české dětské psychologie, školství, soukromého školství a ještě mnoha dalších oblastí.

Samozřějmě je to můj příběh, i když sem se během života dostala mnohokrát do situace, kdy se mi na výběr naskytla prostě jen samá špatná rozhodnutí.

Moje aktuální diagnóza zahrnuje ADHD, OCD a výkyvy nálad, které mi doktoři nejsou ochotni kvalifikovat jako nemoc (nicméně o tom jindy). Kromě toho jsem také zjistila, že jsem holka, což bude takéž hlavním tématem tohoto blogu

Chci svým příběhem inspirovat ostatní a poukázat na problémy, které jsou v současné společnosti větší, než by se mohlo zdát.

A i když je mi právě teď relativně dobře, doufám že toto poslouží jako dobrá ukázka toho, že být trans neznamená jenom převlénout se a nechat se přeoperovat, ale znamená to bolestivou cestu.